32 - Chrast, ZŠ
ŠKOLNÍ DRUŽINA ZÁKLADNÍ ŠKOLA CHRAST
Milé děti,
to ti byla zase jednou jízda! Já, králíček Mikulda, a moje parťačka Mikulína jsme si to hopkali až z Mostu, a že to není za rohem! Tlapičky nás bolely, ouška unavená… a najednou – bum! Jsme v Chrasti u Chrudimi, v základní škole, ve 2. oddělení, kterému říkají Dinosauři. Trochu jsem se bál, aby si mě nespletli s obědem… ale naštěstí jsou to hodní dinosauři!
Nejdřív nás paní vychovatelka v balíčku položila před děti a vyprávěla jim, co a kdo se v něm ukrývá. Děti balíček rozbalovaly pomalu a napínavě… a když nás objevily, to bylo radosti! Hned si nás chtěli všichni pohladit a pomazlit – málem jsem přišel o všechny chlupy, jak nás mazlili!
Po dlouhé cestě nám připravili i občerstvení (škoda, že tam nebyla hora mrkve, ale nevadí) a hned jsme se pustili do hraní a plnění úkolů. A pozor – tady se pracuje v centrech aktivit! Ani jsem se nenadál a už jsem byl mezi kosmonauty. Normálně jsme plánovali cestu na Měsíc! Já jsem sice navrhoval zastávku na Mrkvové planetě, ale nějak to neprošlo…
Každý den jsme si četli z mé knihy o tom, kde všude jsem byl. Musím říct, že jsem si připadal jako celebrita. Mikulína se pořád culila, jak jsem důležitý!
A protože nám počasí přálo, vyrazili jsme ven. Deka, sluníčko, pohodička… prostě piknik na zahradě u školy. To byla paráda! A co myslíš? Zahrál jsem si i fotbal s klukama! No… řekněme, že jsem byl spíš rychlý než šikovný, ale snaha se cení!
V pátek jsme se loučili stylově – vyráběli jsme raketové ovocné špízy. RAKETOVÉ! To zní skoro jako pro kosmonauty, že jo? Bylo to výborné, i když… mezi námi… mrkev je mrkev!
Další týden jsme se „stěhovali“. A tentokrát to byla fakt dálka – do vedlejší místnosti! Uf, málem jsem si musel dát pauzu! Ocitli jsme se v oddělení Žirafy. Přivítání bylo zase parádní – děti měly radost, jako bych přišel z druhého konce světa (což jsem vlastně předtím byl, že jo).
Zrovna se chystaly na čarodějnice. To ti bylo něco! Děti vařily kouzelné lektvary ze slabik (já bych tam radši hodil mrkev, ale prý by to nefungovalo), proměňovaly se v malé čarodějnice a učily se zaklínadla. Radši jsem si dával pozor, aby mě někdo neproměnil třeba v polévku!
Taky vyráběly pohyblivou čarodějnici – koukal jsem na to s otevřenou pusou (což se mi nestává často, většinou ji mám plnou jídla).
A víš co bylo úplně nejlepší? Postavili nám krásný hrad! Takový králičí luxus! Tam jsme si s Mikulínou odpočinuli po našem náročném (dobře, dobře… krátkém, ale i tak!) putování.
Bylo nám tu moc krásně. A já už se těším, kam nás tlapky zanesou příště!
Vaši cestovatelé
králíček Mikulda s Mikulínou
